Mám týden na to, abych odevzdal rukopis své nové knížky na korektury. Sedím v tom teď proto od rána do večera. Včera a dnes se mi ale lepí klávesnice na prsty. Na našem venkovním teploměru bylo většinu dne 38 °C. Škála ČMHI přitom končí na šestatřicítce (viz printscreen #1 níže). Vůbec si nestěžuji – třeba v irácké Basře mají tyto dny až 52 °C. Ve stínu. Celsia (viz printscreen #2 dole). Je to měsíc a kousek, co tyhle teploty zakusili třeba i v pákistánském Karáčí a během pár dní jim přestaly stačit všechny márnice ve městě a neměli kam pohřbívat (reportáž CNN dole). Pro pocit, co to 52 °C vůbec znamená se podívejte na video zcela dole.
Pokouším se si to dávat krapet do souvislostí… 

Nevím, jak to máte s tématem změn klimatu vy – já ho léta spíše ignoroval. Přišlo mi to příliš komplexní, jedni o tom tvrdí to, druzí ono a „v zemi Václava Klause“ má většina lidí zcela jasno, jak se věci mají. Čert aby se v tom vyznal. A i kdyby, máme přece vědce, potažmo politiky, aby něco tak obtížně uchopitelného řešili za nás. Na to je přece máme!

Jenomže pak se mi sešlo několik událostí najednou a já si řekl, že to přece jenom zkusím trochu nastudovat. Vzal jsem si paklík knih (zde a zde) a začal číst: „Horká, plochá a přelidněnáToto jsme byli my, Thomas Friedman„; „Tohle všechno změní, Naomi Klein„, „Budoucnost, Al Gore„; „Z kolébky do kolébky, Braungart, McDonough; „Svět který skončil včera, Diamond„; „Zodpovědná firma, Stanley, Chouinard„, „Lídři jedí poslední, Sinek„. Pak přišel bezpočet dokumentů a videí a s nimi celá ta bezedná internetovská studnice studií, výzkumů, zpráv a předpovědí…

Snímek obrazovky 2015-08-07 v 13.23.47

Netušil jsem do jaké Pandořiny skřínky lezu. Navíc Gorovu knihu „The Future“ jsem četl v Ománu, kde jsme už v únoru (!!) zažili na vlastní kůži 42 °C a navíc já v životě nebyl ve vyprahlejší zemi. V Dubaji jsem zase poprvé v životě viděl klimatizované autobusové zastávky a k Mrtvému moři jsem přijel po čtrnácti letech a ono za tu dobu vyschlo o 14 metrů. To, o čem jsem četl, tak najednou bylo tisíckrát skutečnější než by to bylo v našem pražském bytě.

Až 90% škod životnímu prostředí jde na vrub byznysu. Jedině změnou toho, jak podnikáme (směrem od jednostranného množení peněz směrem ke skutečnému prospěchu ostatním), můžeme změny zastavit či alespoň zpomalit.

Mám pocit, že jsem tak trochu začal chápat, co se to děje. A protože jsem si na mnoha místech potvrdil názor, že až 90% škod životnímu prostředí (a tedy i klimatu) jde na vrub byznysu. To mě jenom utvrdilo v potřebě napřít síly a dál se věnovat proměně toho, jak se v našem světě pracuje a podniká.

Snímek obrazovky 2015-08-05 v 13.34.16

To, že jsme letos uspořádali Svobodu NaŽivo bylo pak už jen logickým vyústěním mého loňského pachtění se zatím, co se to s námi na úrovni planety děje. Díky této konferenci jsem objevil třeba i Jozefa Pecha, jednoho z mála vědců, který umí v našich končinách tohle téma poutavě a hlavně srozumitelně vysvětlit. To je totiž myslím součást problému: Většina klimatických vědců nejsou žádní velcí řečníci. Sedí si u svých přístrojů, ťukají si data do svých statistických modelů a sepisují vědecké články, kterým možná rozumí jen oni sami.

Jozef patří v ČR/SR k výjimkám a od konference se tak právě on pro mě stal člověkem, jehož názory na téma klimatu bedlivě sleduji. Velmi proto doporučuji jeho přednášku ze Svobody Naživo (viz nahoře). Pokud vás chytne, prosím šiřte. Dalším expertem na problematiku, který toto téma umí poutavě podat  je Jozefův kamarád Juraj Mesík – viz např. jeho poslední článek. U nás rozumím Václavu Cílkovi. Kromě těchto třechlidí ale tápu. Pokud někoho (česko-slovenského) máte, sem s ním.

Každý podnikatel pak může přestavět svou firmu tak, aby prospívala, spíše než škodila.

Co bychom měli dělat je zřejmé: V obecné rovině „nechat mrtvé v zemi“, tj. přestat dolovat ropu, uhlí a plyn ze země a z fosilních paliv přejít urychleně k obnovitelným zdrojům, neboť právě spalování ropy, uhlí nebo plynu je největším zdrojem CO2, který je zase hlavním podezřelým zvyšování planetární teploty a celého toho zdivňování počasí. Je třeba zásadně omezit tu nezřízenou konzumní párty, tj. např. jednorázovost, tuny zbytečných obalů a od modelu „české brambory do Německa a německé do Česka“ je třeba přejít k lokálním potravinám. Od nakupování pro potěchu, pro potřebu cosi vlastnit je nutné se dostat ke kupování toho, co opravdu potřebujeme. Každý podnikatel pak může přestavět svou firmu tak, aby prospívala, spíše než škodila. Třeba v Zodpovědné firmě naleznete návod, jak na to. A každý jednotlivec může začít přemýšlet o tom, koho podporuje svými penězi, svým zájmem, svou energií a rozhodovat se tak, abychom mnohem častěji podporovali ty, kteří prospívají a ne ty, kteří škodí.

Každý jednotlivec může začít přemýšlet o tom, koho podporuje svými penězi, svým zájmem, svou energií a rozhodovat se tak, abychom mnohem častěji podporovali ty, kteří prospívají a ne ty, kteří škodí.

To, o kolik stupňů se nám planeta nakonec oteplí a co všechno se tím dá do pohybu ještě ukáže čas. Ale jak říkají vědci jako Jožo Pecho (např. zde) těch 52 na středním východě a bezmála čtyřicítky v Evropě s dlouhodobě trvajícím suchem jsou jen slabou ochutnávkou toho, co nás v blízké budoucnosti čeká daleko, daleko častěji.

P.S.1: Pro pocit, jaké to je v 52 °C se podívejte, jak si v úterý v Za’atari na severu Jordánska smažili kluci vajíčka:

P.S.2: Zde je pro odlehčení jeden letní rozhovor s Mirkem Čepickým z Pravého domácího časopisuSvoboda nad jistoty.

P.S.3: Zde jsou všechny moje aktuální akce na podzim. Pokud chcete dostávat info o zprávách zde na blogu, nechte na sebe kontakt: přihlášení k newsletteru.

P.S.4: Zvu vás na Fórum potravinové suverenity 24.-25.9. v Praze, které je pro mě jedním z konkrétních projektů, jak změnit chod naší společnosti směrem k větší udržitelnosti.

Snímek obrazovky 2015-08-06 v 15.46.23