942 článků a 10224 komentářů na téma svobodnějších přístupů k práci a podnikání. Od roku 2007.

25 postřehů z Los Angeles

,

Přátelé, jsme zde. Před dnešním povídáním s Vincentem Stanleyem, ředitelem firemní filozofie v Patagonii a spolu-autorem Zodpovědné firmy tu mám pětadvacet postřehů z víkendu – tj. nejprve z cesty Praha – Kodaň – LA a poté z LA.

Něco jsou – na první dojem – kraviny, něco je hlubší. Beru to chronologicky, podle toho, jak to přicházelo. Byl jsem zvědavý, jak moc se to bude krýt s Osmnácti kritickými postřehy z USA, které jsem psal před osmi lety. Ve čtvrti, ve které jsme se ubytovali – Inglewood – moc ne.

1) Odpadkový Paul – Ráno před odletem na Ruzyni. Péťa si chtěla dát kafe. A protože na Ruzyni je to, jaký to je, zastavili jsme se u Paula a požádali o kávu do hrníčku „bez ničeho“ (viz moje video). Jenomže! Prý nemají vodu a proto je vše v jednorázových obalech. Ty máte prý po vypití a po dojedení hodit do jednoho pytle. Pro mě je tahle firma „McDonalds v dortících“, a tak by se člověk neměl divit. Já se stejně divím.

2) Rozmach Číny:  Na Ruzyni mě zaujal i billboard s nápisem „Světová měna: Čínský jüan – nová volba“. Bylo to takové dejá vu z Dakaru v roce 2007, kam jsem tehdy přijel po deseti letech. Úplně mě tam tehdy dostala zbrusu nová, obří čínská čtvrť. A to pak pokračovalo i jinde po západní Africe. Kde o Číňanech v roce 1997 nebylo vidu ani slechu, najednou byli všude.  Fascinuje mě to tempo, s kterým se Čína objevuje i tam, kde by vás to před deseti lety ani ve snu nenapadlo. No řekněte, koho by napadlo, že budeme místo v EUR nebo v USD najednou počítat v jüanech?

3) Automatizace práce – Letiště jsou výbornými místy, kde je možné pozorovat postupující automatizaci a mizení lidské práce. Zautomatizované krámky jsou dnes už naprosto běžné. Tenhle ruzyňský je povedený.

Nebo třeba automatické odbavení zavazadel v Kodani (další foto níže). Odbavení sebe sama je už pár let samozřejmostí. V Praze, v Kodani i v Los Angeles už mají i automatickou kontrolu pasů. Najednu stranu se raduji, kolik lidí se vysvobozuje z ubíjející monotónní práce. Na druhou stranu se bojím toho, jak tu změnu, která se na nás řítí (v kombinace s dalšími změnami) zvládneme. A taky žasnu, kolik práce na nás firmy i stát dokáží přenést. Dříve za ni platili svým zaměstnancům. Dnes to pro ně uděláme sami a zadarmo.

4) Práce vs. zábava – V Kodani mě trkla i tahle reklama. Nabízí „jídlo, jak pro byznys, tak i pro potěšení“. Chvíli přemýšlím, zda se dožiju doby, kdy pro nás práce začne být znovu i zdrojem radosti, smyslu a užitku a ne jenom prostředkem k tomu, jak si vydělat na život. Co myslíte? Dožijeme se toho?

5) Pití: Zahodit a koupit nové! Letiště jsou po roce 2001 dokonalou přehlídkou absurdit a vlastně vcelku i trefnou metaforou fungování dnešního světa. Jednou z těch nejsmutnějších praktik je nutnost vylít či vyhodit cokoli tekutého nad 100 ml a vše do 100 ml strčit do speciálního igelitového sáčku. Existují letiště, kde vám sáček prodají (např. Bratislava za 1 eur), někde ty sáčky rozdávají. Projdete kontrolami a první na co narazíte např. v Kodani je obrovský kontejner s vodou v Pet lahvích. Tj. svoji vyhodíte, abyste si mohli o pár metrů koupit novou…
To si vždycky říkám, kdyby nás někde z povzdálí pozoroval nějaký trochu inteligentnější druh než jsme my, co by si o nás asi řekli. Asi by si mysleli, že je to nějaká vypečená hra.

Pohled dovnitř kontejneru. Mimochodem já to řeším tak, že si beru svoji lahev, kterou si naplním na toaletě.

6) Hrdinové na vlajce – Zaujalo mě, že Norwegian si dává na letadla fotky „svých hrdinů“, tj. lidí, kteří – jak říkají „pushed the boundaries, challenged established norms and ispired others“. Možná dobrý nápad i pro nás… Co kdybychom si vystavili v našich školách, státních institucích, podnicích nebo i doma sem tam nějakou fotku nějakého našeho hrdiny? Jsem přesvědčený, že by to mohlo potlačit některé rysy naší národní malosti a že by to naopak mohlo vybudovat a posílit naši potlačenou velikost.

7) Téma udržitelnosti – Potěšilo mě, že celý infligh magazín Norwegian se věnoval ekologii a udržitelnosti. Vím, u nízkonákladové společnosti jejímž cílem je zvyšovat počet přepravených lidí bez ohledu na to, jaký to má vliv na naše klima, to nezní moc uvěřitelně. Čtení to bylo ale hezký…

8) Dítě s astmatem – V Kodani jsme seděli asi dvě hodiny kousek od dvou asijských rodičů s ani ne ročním dítětem, které non-stop vydávalo zvuky chvíli podobné kašli, pak kýchání, pak dávení. Když už to skoro nepřestávalo, rodiče vytáhli pumpu, dítě začlo inhalovat adrenalin s kortizolem a nám došlo, že je to nejspíš astma. Vzpomněl jsem si na Gábora Matého, který právě astma uvádí jako příklad moderní choroby, která je na vzestupu, jejíž hlavní příčinou u dětí jsou vystresovaní rodiče. Vidět tyto důsledky našeho dnešního životního stylu na dětech mě zabolí ze všeho nejvíc.

9) Zodpovědná firma – Zde jsem psal, že důvod č.1 této cesty je moje neschopnost předat v ČR příběh Patagonie se zaměřením na téma zodpovědnosti podnikání. Dnes a zítra máme být v Patagonii a já si tak vzal do letadla knihu Zodpovědná firma (níže viz jedna z mnoha myšlenek v knize), abych si ji znovu přečetl. Musím říct, že jsem se nadchl víc než, když jsem ji četl poprvé a podruhé. Mám ji podtrhanou od začátku do konce. Vytáhl jsem si z toho 65 otázek na Vincenta.

10) Uhlíková stopa – Z Kodaně do LA jsme letěli novým Boingem 787 Dreamliner, který se pyšní mimo jiné o 20% nižší spotřebou paliva. Zkusil jsem si spočítat, kolika kilogramy jsem přispěl k CO2 a zde mi vyšlo zběsilých 700 kg. Máte někdo lepší kalkulačku?
Buď jak buď, zkusím to vyvážit tím, že přivezu hromadu studijního materiálu.

11) Trénink stádnosti – Letiště po roce 2001 (především ta mezinárodní americká a britská) jsou i dokonalým tréninkem stádnosti. Pokud by se chtěl někdo potrénovat ve svém ovčanství, vřele doporučuji!
Po 24 hodinách na cestě a dalších dvou hodinách v (na proklamovanou Meccu svobody a na to, že se píše rok 2017) naprosto nedůstojné ovčí frontě čekající na znuděného imigračního úředníka prohlásila Péťa, že velmi podobný zážitek popisoval Viktor Frankl v jedné ze svých knih na příkladě transportů do nacistických koncentračních táborů. Vzpomněli jsme si třeba na Dubaj, kde jsme zažili fronty podobně rozsáhlé, ale staří lidé nebo rodiče s dětmi tam měli přednost. Tady stáli všichni v jedné frontě a dozorci rodiče dětí dokonce napomínali, ať si jejich cestou zničené ratosleti nesedají na zídku, u které stáli.

12) Komunitní půjčovna – V Mecce konzumu je hlavním smyslem života nakupování. A protože vydělávání už dávno nestačí, jede se na dluh. Zaujal mě tento půjčovací podnik:

A protože jsme v USA, je samozřejmě nutné, aby byl „drive thru“, tj. abyste nedejbože nemuseli vylézat z auta… Přemýšlím, jak snadná je tu smlouva s ďáblem a jak snadné je tu zahučet do dluhu.

13) Zákaz jednorázových igelitek – Stojíme tu v místním supermarketu u kasy a před námi se paní s nákupem na víkend diví, že jí prodavačka necpe zboží do tašek jako minule. Prodavačka vysvětluje, že je to teď nový zákon, kdy se stát Kalifornie jako první v USA rozhodl zakázat jednorázové igelitky, a že si paní může nějaké koupit. My se překvapeně radujeme a máváme naší textilní taškou. Paní s nákupem uznale kýve hlavou a říká: „Tak to se budeme muset naučit si nosit vlastní. Dejte mi pět igelitek, prosím.“

14) Majetek vs. Domov – V LA jsme se ubytovali přes airbinb. Paní, která ten dům vlastní nemluvila o domě (house), ale o majetku (property). Připoměl jsem si knihu Život s.r.o., ve které autor Douglas Rushkoff mluví o tom, jak moc tato změna našeho náhledu na domov jako na investici či prostě majetek přispěla dnešní rozbitosti komunit. Nejde nám už o to, aby se v naší čtvrti dobře žilo, abychom tam navazovali a rozvíjeli vztahy a přispěli tak k celkově lepšímu životu. Jde nám o to, abychom maximalizovali hodnotu investice. Domov už není tím, co se předává budoucím generacím, ale komoditou, která by měla produkovat finanční zisk – viz velmi častý inzerát všude po čtvrti, kde tu bydlíme:

15) Pozdravy – V LA neznáme ani nohu, ale včera jsme se tu pozdravili možná s padesátkou lidí. Vždy radostně, od srdce. Psal jsem o tom v knize Třináct tisíc dní. Baví mě připomenout si tu ten o-zdrav-ný účinek zdrav-ení. Trochu posmutním při vzpomínce na mé experimenty se zdravení lidí u nás doma v Komořanech. Většina na mě kouká vyděšeně, jiní podrážděně, mnozí raději přejdou na druhou stranu, aby se kontaktu vyhnuli. A tak si tu přemýšlím, jak tento rys naší kultury posunout… Nějaký nápad?

16) Snídaně – the American style – V USA vždy dumám i o tom, co je to tu za spiknutí s tím jídlem. Že přeci není možné, aby tu do sebe lidé rvali dobrovolně ty hory nezdravých umělohmotných p-otravin, hory cukru, aditiv, pesticidů, gmo,… Tohle je naše včerejší snídaně:

Tohle po nás – po té snídani – zbylo. Přestože jsme byli v restauraci, nejednorázové byly pouze talíře. Bea by se zaplakala.

17) Na kola busemŘiditele autobusu určitě znáte, že jo? V Praze do autobusu s kolem nemůžete. Tady jo. Co to od nich zkopírovat? Neděláte někdo na Pražském dopravním podniku, že byste nám to tam domluvili?

18) Garážový prodej – Miluju jejich garážové prodeje. Vytáhnou nepotřebné harampádí před barák, připraví limonádu a kdokoli se může zastavit a třeba si tu (z druhé ruky) pořídit něco, co ještě může posloužit. Je to zpravidla skvělá komunitní akce – způsob, jak probrat život se sousedy, pomoci jim pořídit si něco, co potřebují, najít nový užitek pro nepotřebné věci. Testoval tohle někdo i u nás?

19) Komunitní praní – Další věc, do které jsem se tu zamiloval už v roce 1991 v New Yorku. Nemusíte vlastnit pračku/sušičku a doma mít baterii toxických pracích prostředků. Další skvělá příležitost potkat se sousedy a fungovat možná krapet zodpovědněji.

20) Drive thru Starbucks – Je to už let, co jsem si – tehdy jedním dechem – přečetl knihu „Pour your heart into it“ – příběh kaváren Starbucks od jejich zakladatele Howarda Schulze. Do toho příběhu jsem se tehdy zamiloval. Dnes ale pozoruji, jak se z nich stal jen další McDonalds, který jedno říká a druhé dělá. Kafe má většina lidí spojené s pohodou a lidmi. V USA ovšem není času nazbyt a vylézat z auta bolí, a tak už i Starbucks je drive thru.

21) Každý může posloužit – Z nástěnky ve Starbucks: „Rok dobra začíná u nás u všech. Každý může posloužit a každý může dát do života více lásky…“ Tak, tak.

22) Záchody – právo nebo produkt? Dle mého přesvědčení existují určité základní lidské potřeby, které by měly být základním lidským právem – např. voda, vzduch, zdravotní péče, základní vzdělání nebo třeba i možnost se svobodně vyčůrat. Malost či naopak velkorysost kavárny, restaurace se pozná – dle mého – mimo jiné na tom, zda je možné se u nich stavit na toaletu. Ve Starbucksu potřebujete kód. Abyste získali kód, musíte si koupit kafe. Howard Schulz zakládal Starbucks s vizí služby komunitám, v kterých se jejich kavárny nachází. Tohle není služba, tohle je prachmizerný byznys.

23) Akrylamid v kafi – Toto bylo moje snad největší včerejší AHA. Na nástěnce ve Starbucks visí upozornění, že Starbucks (stejně jako jakékoli jiné) kafe obsahuje karcinogenní akrylamid (látku, která vzniká při pražení).
Já jsem byl v letech 1994 – 7 zaměstnancem Douwe Egberts. Tam už jsme o karcinogenitě pražené kávy věděli. Fascinuje mě, že ještě v roce 2017 se tahle informace daří tutlat. O to víc tleskám Kalifornii za tento osvětový krok a budu napjatě sledovat, co se bude v této oblasti dít dál.

24) Obama care – Včera jsme se v Hollywoodu dostali do demonstrace za podporu dostupného zdravotního pojištění pro všechny. Dojde vám tu, jak moc jsme u nás doma přijali jako samozřejmost, že nás nenechá nikdo umřít, když jsme nemocní a chudí (v USA donedávna běžná praxe). Zase mi na tom došlo, jak moc bychom si měli vážit našeho zdravotního systému a jak moc bychom ho měli chránit před různými privatizačními snahami.

Můj nejoblíbenější transparent z té demonstrace:-)

25) Míra duchu – Léta jsem neviděl tolik lidí bez domova za jeden den jako včera v LA. V místech jako je Hollywood je to ještě absurdnější než jinde neboť na jedné straně vidíte to opulentní bohatství a na druhé tu neskonalou bídu. Je nějaká lepší ukázka selhávání dnešního korporátního kapitalismu než je toto? Znáte The Spirit Level?

Tak snad vám těch 25 postřehů k něčemu bude. Mně na těchto – často drobnostech – dochází spousta věcí u nás doma I v mém životě. Mějte se hezky!

P.S.: Aktuální akce zde. Chcete-li zůstat v kontaktu, zkuste fejsbuk nebo newsletter. Poslední dva dny je možné se registrovat na kurz Vlastní cestou s Jánem Košturiakem.

Komentáře Přidat komentář
  • Ondra K.

    Skvělé. Díky za postřehy. U č. 15 jsem si živě vybavil návrat z pobytu v UK. Pozdravy a úsměvy na kolemjdoucí mi vydržely asi 3 dny. Ta změna byla jako kýbl ledové vody. V ČR stále frčí poker face. Proč? Někdo říká, že důvodem je okupace a komunismus. A co ty generace 89 a mladší? Myslím, že cestování nebo smysluplná práce jsou docela dobré léky na tuto nemoc.

  • David

    Létání a CO2 – takhle to řeší jeden hudebník
    „Jason plants one tree for every domestic flight and 5 trees for every international flight he takes, multiplied by the number of people he’s traveling with, to offset his carbon footprint while traveling. His yearly average is 2500 trees! And any he doesn’t plan himself he donates to worldwide forestry services.“
    http://www.urbanfarm.org/blog/2016/05/26/jason-mraz-2/

  • Martin Hetto

    Fakt! Jedna bomba za druhou :-) ve všech směrech.

  • Mira

    Zdravím, díky za postřehy. Zajímá mě v tom všem, kde bereš neustále energii se tím vším zaobírat:-). Mám asi spoustu věcí podobně, dokážu se pro něco zapálit a „ležet v tom“ hodně dlouho. Do okamžiku než začne energie nadšení postupně upadat. Vše je asi závislé na míře zpětné vazby a síly jít v tom problému dál. Jak to třeba řešíš doma s manželkou a dětmi, ty tě v tom musí plně podporovat, jinak by to asi nešlo. Co tvoje holky, neříkaj někdy tati, chtěli bychom do mekáče:-)). Nebo když přijdou do školy a vyslověj nějakou tvoji myšlenku co odtebe slyšeli, nekoukaj se na ně spolužáci skrz prsty, co to je za blábol??:-)Já to mám třeba tak, že když mě takto něco pohltí, už vím, že svoji přemírou nadšení pro věc nemohu zahltit nejbližší okolí, protže bych je od těch všech věcí rychle odradil:-) a nakonec i sám sebe MIRA

  • Ondřej

    Ahoj, doufám, že tě potěší, žes získal prvního doznaného čtenáře, který se rozhodl koupit knihu kvůli které jsi odjel do zámoří, tedy mě

    Co se týká tohoto článku: K bodu 15 bych napsal. Nezdravíme se protože máme nízké davové sebevědomí a možná mě doplníte. Pro bod 18 jsem se nadchl.

Svoboda učení

Jak nechat děti rozhodovat o svém vzděláváníí

Kniha: Svoboda učení

Aktuální akce

uzávěrka přihlášek 07. 09. 2017

Důlek - 2.-4.10.'17

Moravský Karlov, Orlické hory

Workshop

16. 09. 2017

Zažít Modřany Jinak

14. 11. 2017

Přednáška Ostrava, od 15:00

VŠB-TUO, Ostrava

páteční termín dle dohody

Páteční oběd s Tomášem

Praha

Prohlédněte si foto, info z proběhlých akcí

Proběhlé akce

Newsletter

Chcete informace o našich aktivitách?
Nechte na sebe kontakt.

Líbí se Vám, co děláme?

Přispějte

V tomto blogu naleznete 942 článků a 10224 komentářů s tématy přirozenějších, radostnějších přístupů k práci.

Každý měsíc to obnáší stovky hodin věnované výzkumu, psaní, focení a filmování. Pokud máte z tohoto blogu radost či prospěch, zde máte možnost přispět na jeho provoz a rozvoj.

Přispět můžete na účet: 2400493472/2010

více informací

Zapojte se

8 z 10 lidí nemá rádo svou práci. Změňme to!