Fascinuje mě systém. To, jak funguje lidské společenství. Baví mě zkoumat, jak ho nastavit, aby mohl jednotlivec ve skupině dýchat, co možná nejsvobodněji tak, aby z něho skupina měla maximum užitku a aby byla v konečném důsledku funkčnější než jednotlivci o samotě. Přijde mi, že mi nic nepomůže systém pochopit tak, jako když z něj na chvíli vystoupím a podívám se z venku. Proto už léta podnikám své Honzíkovy cesty. O té poslední do Mexika jsem už krapet psal (Pár postřehů z Mexika). Těmito 22 body mám ambici utřídit si myšlenky a shrnout své hlavní postřehy. Co mě tedy trklo, zaujalo a co si odvážím do svého života? S dovolením bez ladu a skladu.

1. Deset lidí v autě – Přiletěli jsme do Cancúnu a potřebovali se přesunout k Méridě (cca 400 km). Půjčili jsme si tedy v auto. Normální, pětimístné. Jenomže jsme byli čtyři dospělí a dvě děti (5 let a 11 měsíců). Valérka proto seděla mému tátovi na klíně, v ČR přestupek, pokuta, body dolů, já nevím co ještě. Měli jsme proto vítr, aby nás někdo nezastavil. A taky že jo. Silniční kontrola. Jenže žádné výtky, spíš samé úsměvy. Po pár dnech nám to došlo. V běžném osobáku tu sedí třeba deset lidí. Na sedadle vedle řidiče jsou i tři děti. Jaký kontrast k ranním zácpám aut směr Praha, kde sedí jeden jediný člověk! P. S.: Běžná je tu motorka, kterou řídí táta, za ním sedí máma a mezi nimi až tři děti.

2. Ošklivý mandarinky – Tam kde jsme byli, byla právě sezóna citrusů, manga a papayi. I když ona je ta sezóna možná 365 dní v roce? Nevím. Fakt je ovšem ten, že většina toho ovoce je pro člověka zvyklého na naleštěnou nabídku našich supermarketů, od pohledu nevábná. Každý grep je jinak velký, jeden žlutý, jeden červený, další hnědý, místy je to špinavý. Jenomže uvnitř se ta chuť s ničím, co jsme kdy koupili v Tescu, Bille a spol., nedá srovnat. Navíc taška pomerančů přijde ani ne na dvacetikorunu. Kromě toho, že to ovoce a zelenina tam má skutečnou CHUŤ, nejspíš není chemická. Nemají tak potřebu dělat potraviny na BIO a ostatní, protože většina ovoce se zdá být nechemická. Jak smutně se mi v pátek nakupovalo v říčanské Tescu, kde je každé jablko stejně velké, naleštěné a navíc má samolepku. Když ho ale sním, mám zpravidla alergickou reakci na chemikálie, které obsahuje. Mandarinky a pomeranče jsou všechny stejně velké. Krásně oranžové. Jenom trochu kyselé…

3. Voňavá kuřata – po mnoha letech jsme dokázali udělat skutečný kuřecí vývar bez toho, že by se nám u toho zvedal žaludek. Nejspíš proto, že místní kuřata nežijí v klecích a necpou se chemo–granulema jako ta naše. Moje domněnka. Nevím, ale vůně toho vývaru mi připomněla dětství a babičku. Dnešní supermarketová kuřata „voní“ jinak.

4. Zelená & modrá – Péťa se šla v pátek po návratu projít u nás mezi pole a všimla si, jak je to tady momentálně všechno hnědý a šedý. A že to jsou víceméně polovinu roku dvě naše základní barvy. A že tam odkud jsme přijeli to bylo modrý a zelený. To byly jejich dvě barvy. Těžko říct, jaký má tohle na nás vliv. Mně je líp v modru než v šedu. A všiml jsem si, že mnoha zvířatům, rostlinám a dětem taky.

5. Bolsas plásticas – Už jsem psal v Postřezích z Mexika a dostává mě to kamkoli v tomhle světě přijedu, kolik plastů my lidi vyprodukujeme. Stojím na pláži a smutním nad mrtvou želvou obalenou do plastu. Kroutím hlavou nad tím, s jakou lehkostí si třeba v supermarketu bereme igelitku. S jakou lehkostí nakupujeme zeleninu, ovoce, sýry a vlastně skoro všechno v umělé hmotě bez toho, že bychom přemýšleli, co se s tím stane potom, co to odhodíme do koše. S jakou lehkostí jako byznys vyvíjíme obaly na naše výrobky bez jakékoli úvahy, jestli po nás třeba nepřijde potopa.

6. Úsměvy – Možná to bylo to všudypřítomné slunce, možná to že většina lidí tam neběží krysí závod, ale řeší holé přežití, možná to bylo tím, že jsou ty lidi hodně venku a spolu, ale můj hlavní dojem z místních lidí byl úsměv a radost.

7. Alcoholicos Anonymos – Bydleli jsme na 15. kilometru směr východ od Progresa. Já každé ráno běhal na 19.kilometr k Anonymním alkoholikům. Ti mají pobočku doslova v každé větší vesnici a mají k tomu pádný důvod. Údajně až 75 % mužů v té oblasti chlastá. Prostě si každý večer z vydělané stovky koupí dvoulitrovku piva (za čtyřicet pesos), kterou prý pijí každý den. Nejčastější značka na silnici je „No maneje alcoholizado“ – Neřiďte pod vlivem alkoholu, ale stejně se to po 17:00 motá až hanba. Lepší na silnici po setmění nechodit.

8. Disneyland – Bydleli jsme na dvou místech. To druhé byl komplex čtyř budov v nichž byty vlastnili buď „boháči“ z Meridy nebo Američani/Kanaďani. Byty v průměru 150 metrů čtverečních, čtyři ložnice, tři koupelny. Celý to bylo obehnaný zdí. Mělo to svého správce. Uprostřed bazén. A my tam sedíme u bazénu, pozorujeme moře a ptáky, srkáme pivo, debatujeme v angličtině. O životě za zdí nemáme jakoby ponětí. Ani ho nechceme mít. Ten život tam nám není příjemný, už od pohledu. Stačilo se podívat do domku správce, což byla v podstatě taková temná díra ve zdi, kde žil se svou manželkou. Jaký kontrast vůči těm honosným domům/bytům a dalším kulisám okolo! Přišlo mi to jako krásná metafora našeho života v té bohatší části světa, v tom Disneylandu, kdy se máme jako prasata v žitě a o životě za zdí, o tom skutečnějším životě, nemáme (nechceme mít) příliš ponětí.

9. Snowbird Life – Už jsme si v pár částech světa všimli, že mnoho lidí v západním světě většinu života krysaří a těší se na penzi, kde si konečně odpočnou a zase budou moci dělat, co je baví nebo třeba nedělat nic. Mraky severoamerických a evropských důchodců tak s odchodem do penze opouštějí své životy na chladném severu a stěhují se na jih. Naši sousedé byli z 95 % z Kanady a USA, průměrný věk 75 let. Většina z nich přilétá v říjnu a odlétá v dubnu. Sami mluví o „stěhovavých ptácích“. Co mě ale nadchlo, že tu mají své komunity. Tj. žijí vlastně na dvou místech. Přes léto doma v Kanadě a v zimě v Mexiku. Přátele a blízké lidi mají na obou místech.

10. Hierarchie – Zažili jsme tam pár večírků (nebo – vzhledem k dětem – spíš odpoledních dýchánků). Není divu, našimi sousedy byli v zásadě pouze Kanaďané a Američané, věhlasní „party lovers“. Jedna rodina  pozvala na jednu z těchto párty i Ysidra a Mercedes – správce a jeho manželku, což jsou Mexičani, šedesátníci, jejichž úlohou je být víceméně k ruce obyvatelům komplexu – opravit kapající kohoutek, opravit sporák, otevřít dveře. V tradičním kontextu podřízení, nižší kasta. Představte si, že když se to dozvěděli mexičtí majitelé bytu, vzkázali té rodině (která Ysidra s Mercedes pozvala), že si mají příští rok hledat jiný byt. Porušili systém hierarchie.

11. Lehkost mačkání knoflíků – psal jsem v článku Deset litrů do půlitru, že se považuju za relativně šetrného člověka, který přemýšlí o důsledcích svého chování. V místě, kde jsme byli, měli relativně potíže s vodou. Dům nebyl napojený na trubky, jak jsme zvyklí z domova. Když jsme spotřebovali lahev plynu, bylo třeba ji vyměnit. Když jsme vyčerpali nádrž s vodou, bylo třeba objednat cisternu. Já tak najednou viděl naši skutečnou spotřebu a secvaklo mi, jak v naší části světa často jenom mačkáme knoflíky bez většího uvědomění, co je zatím.

12. Coca-Cola – už po příletu v Cancúnu jsem si místy myslel, že jsem v USA. Třeba podle toho, kolik obézních dětí jsme potkávali. Když to pozorujete, všimnete si totiž, že jejich jídelníček se začíná podobat jejich americkým protějškům. Obzvlášť dominantní je v té zemi Coca–Cola. Jako by si láhev s tímhle nápisem nosil každý. Školáci, dělníci, matky, penzisté. Možná nostalgie po Vincente Foxovi (bývalý prezident, bývalý CEO mexické Coca–Coly)?

13. Válka gangů – Psal jsem v prvních postřezích, že mě vylekalo to, jak vypadá (a kolik jí je) mexická a yucatánská policie. Něco takového znám pouze z filmů a z Izraele. Údajně mají i na Yucatánu problém s drogo–mafií, a tak si tam místy přijdete jako ve válce nebo minimálně na veletrhu zbrojařských firem. Bůhví jak ono to ale je?

14. Život bez netu – Měsíc jsme žili odpojení od internetu. To byla silná zkušenost. Obtížná, zejména proto, že finišujeme knihy. Zároveň mi na tom ale došlo kolik života já vlastně jen tak rozdám různému brouzdání, planému mailování a činnostem, které ve finále nikomu a ničemu neprospějou. Škola, za kterou jsem vděčný.

15. Život s rodiči – Psal jsem ve Dvou druzích závislosti, že chci být závislý na některých lidech, například i na svých rodičích. Těch šest týdnů jsme i proto strávili s mými rodiči. Já si tak měl příležitost osahat, jak funguje tradičněji založená rodina. Rodina, která dovede snáze rozložit síly. A musím říct, že děti byly šťastnější (neměly pouze dva vystresované rodiče). Moji rodiče byli šťastní (užili si vnoučat). Já byl nadšený (třeba jen proto, že jsem dopsal knihu). Péťa byla odpočatá (i když ji spousta věcí v takové domácnosti rozčilovala).

16. Cohousing – Možná víte, že zakládáme nový domov na principech cohousingu (viz Kde domov můj?). V Mexiku jsme cohousing zažili. Zejména v tom druhém místě, které bylo postavené právě tak, aby se člověk svým sousedům „nemohl vyhnout“. Tak, aby bylo nutné je minimálně dole u bazénu pozdravit. A musím říct, že bylo super sejít dolů a vždy tam někoho potkat. Byla z toho spousta skvělých debat, akcí, nápadů a nakonec loučení jako se starými přáteli.

17. Život venku – venku bylo trvale 25 – 35 stupňů, navíc tam bylo moře a ta modrá a zelená barva. Pro pobyt uvnitř tak nebyl extra důvod. Vyběhnout ven bylo snadné. Nebylo nutné na sebe oblékat nic moc, ani boty. V naší části světa strávíme více než 90 % času uvnitř dýcháním vydýchaného vzduchu. Tohle byl dokonalý kontrast.

18. Odpadky – Odpadky se tu hází do pytle, pak je přenesete přes silnici a hodíte do lesa. Nebo je vršíte na kupu na zahradu a když jich je víc, tak to zapálíte – plasty, plenky, šlupky, zbytky masa, prostě všechno. Recyklace? Cože? Co to je?

19. Vzduch – Tohle mě taky bacilo. U nás na venkově jsou dny, kdy neotevřeme okna a běhat venku je životu nebezpečné. V Mexiku sice milují pálit odpadky, ale zpravidla fouká tak silný vítr, že to člověka v zásadě nijak neovlivňuje. Více v Kolik se vám už podařilo zabít sousedů?

20. Bledá jako stěna – My jsme v Mexiku (tedy naše děti) docela marodili, ale stejně mě vždy fascinuje, jak moc my v naší části světa období od října do dubna promarodíme. Kolik našich přátel nám psalo, že jsou doma s nemocnými dětmi, anebo že mají taky sami nějakou chřipku. Navíc po návratu nám pár kamarádů přišlo bledší než stěna – není divu někteří Mexičani jako by byli z Afriky a my měsíc neviděli nikoho jinýho.

21. Je to levný – včera jsem rovnal účty a překvapilo mě, co jsme za tu cestu utratili. Nijak extra jsme nešetřeli a žili jsme tam za méně než 1/2 nákladů, než žijeme v Čechách. Za šest týdnů jsme zaplatili méně než deset tisíc korun na člověka + letenku. Častý argument lidí, kteří říkají že nemůžou jet na žloutenkovou dovolenou nebo odejít do penze mi tak přijde ne zcela opodstatněný.

22. Strach a odvaha – Letěli jsme tam s nemocným miminem. Valérie tam dostala neštovice. Valentýna zase hrozný kašel. Hodně lidí nás od té cesty zrazovalo. A tak jsem si tam užili dost strachu. Zpětně mi ale opět došlo, jak často chceme v životě třeba něco udělat, něco říct, pustit se do nového projektu, prozkoumat nové cesty… ale ostatní nás varují. Prý to nemáme dělat. Je to nebezpečný, nenormální a bůhvíjaký ještě. A my jim tak třeba vyjdeme vstříc a pak toho litujeme. Tahle naše cesta je pro mě připomínkou, že vždy existují ty dvě síly – Odvaha i strach, a že obě mají svůj význam. Ale pouze pokud jsou v rovnováze. Strach je třeba poslouchat, neboť člověku radí, co se může stát, ale když ho ohluší, potom odvaha zpravidla nemá šanci.

Před dvěma léty jsem po návratu z Floridy napsal Osmnáct kritických postřehů z USA a stal se z toho nejrozporuplnější článek tohoto blogu. Tyto mexické postřehy jsou mnohem opatrnější, a tak věřím že i ohlasy nebudou tak zuřivé jako u těch amerických. Snad je v tom i něco pro vás. Já si urovnal myšlenky. Díky za to.

P. S.: Včera jsem založil stránku na Facebooku s názvem Svoboda v práci. Potěší mě, když se uvidíme i tam.