10 metafor o životě

Foto: Luciana Faria

Když jsme se s Romanem snažili popsat náš nový zájezd Cesta k sobě, zjistili jsme, jak obtížné je popsat některé věci slovy. A tak jsme dali dohromady tzv. deset metafor o životě, kterými jsme chtěli přiblížit téma, jehož se tento zájezd dotýká. Některé z nich naleznete i v popisu zájezdu zde. Společným jmenovatelem všech je spoutanost naší přirozené svobody, která dřímá (anebo žije) v každém z nás.

V životě vyměňujeme velký kus své přirozenosti a tedy svobody za přijetí tlupou, jejíž jsme součástí.

  1. Batoh: Každý neseme na zádech neviditelný batoh. Přibližně do dvacátého roku života do něho odkládáme veškeré vlastnosti, které vadí našemu okolí. Podle tíhy, kterou postupně začínáme cítit, se po zbytek života zátěže zbavujeme. Právě tíha tohoto batohu nás přivádí na cestu sebepoznání.
  2. Jezdec na koni: Stejně jako koně se rodíme divocí a vášniví. Na koně nasedá jezdec, aby koně zkrotil a ovládl. Na nás „nasedají“ rodiče, prarodiče a učitelé. Zprvu nám oni říkají, co smíme a co nesmíme. Postupem času v nás vznikne tzv. ego – naše falešné já, které s dokonalostí jemu vlastní převezme zodpovědnost našich dřívějších vychovatelů. Do smrti pak ovládá naši vrozenou svobodu, vášeň a přirozenost. A stejně jako pod některými jezdci kůň rozkvete a pod jinými skomírá, tak i ego člověka buď povznese, nebo ubije.
  3. Jablka: Ve většině současných lidských společenství je důležitější udělat dobrý dojem než se chovat přirozeně. A tak se v dovednosti dělání dojmu snaží většina z nás zdokonalit. Pilujeme ji celý život. Dělání správného dojmu znamená především potlačení přirozenosti a chování (tváření) se správně. Podstatou tedy je tzv. přetvařování. Není divu, že z ustavičné výměny tváří nevíme, kdo jsme.
  4. Cenzor: „To nedělej! To nesmíš! Tam nechoď! Jsi nešika! Co to zase děláš! Nesměj se tak hloupě. Chovej se normálně!…“ Kvanta pokynů a názorů, které vyslechneme během našeho dětství a dospívání. Zprvu jsou to naši rodiče, pak učitelé a nakonec tzv. „Policista“, „Cenzor“ nebo také „Rodič“ – hlas v hlavě, který kontroluje naše chování. Možná jste ho již také zaslechli. Paradoxem je, že je to přesná kopie hlasů (názorů) těch, kteří nás vychovávali. A jak jsme jejich příkazy a odsuzování neměli rádi! Takřka nepozorovaně se staly součástí nás samých. Stejně jako to dělali dříve rodiče, dnes soudí a komentují každý náš krok.
  5. Cibule: Možná jste někdy pěstovali cibuli. Nejprve zasadíte semínko, které se (když vzklíčí) začíná měnit na cibulku. Ta na sebe postupně nabaluje další a další vrstvy, až časem vyroste cibule s malou cibulkou uprostřed a mnoha vrstvami na povrchu. S lidmi je to podobné. I v našem případě někdo nejprve zaseje semínko. Vyloupneme se na tento svět a začneme naslouchat, co o nás říkají ostatní. Většina názorů se postupně ukládá do našeho podvědomí. A tvoří tak vrstvy cibule, které začínají schovávat tu původní ryzí, přirozenou, svobodnou cibulku. Do dospělosti se těch vrstev naskládá tolik, že nezřídka nemáme ponětí o tom, kdo jsme. Snaha přijít na kloub své podstatě se tak často podobá loupání cibule – někdy se tedy není možné vyhnout ani slzám.
  6. Řeka a její břehy: Rodíme se jako řeka. Plyneme od pramene k ústí. Vášnivě a svobodně. Bohužel nám chybí břehy a řeka bez břehů může snadno způsobit povodeň či jinou neplechu. Hlavním úkolem výchovy je tedy dodat řece břehy. Rodiče však mají obvykle z generace na generaci předávaný strach ze záplav, a tak mnozí kromě břehů postaví na řece raději i stavidla, přehrady a jiné zábrany. Jen aby se pojistili, že se řeka z břehů nevylije. Následkem je pak spleť zábran, která člověku nedovolí BÝT.
  7. Hrad vs. 2+KK: Na začátku naší životní pouti se všichni podobáme obrovskému středověkému hradu plnému komnat, místností, světnic, sálů a pokojíčků. Co místnost, to vlastnost. Mnohé vlastnosti jsou však pro spolužití s ostatními nepřijatelné. Proto v dětství slyšíme nejčastěji: Ne–dělej, Ne–choď, Ne–lez, Ne–zlob, Ne–odmlouvej… Máme v sobě zakódovánu potřebu přijetí ostatními. Záhy pocítíme, že když zavřeme tu nevhodnou nebo jinak nepřijatelnou místnost a vzdáme se tak části sebe sama, potěšíme ostatní. A tak postupně vyměňujeme své vrozené vlastnosti za spokojenost ostatních, zavíráme jednu místnost za druhou, až zjistíme, že nám z ohromného hradu zbylo 2+KK. Navíc postupem času zapomeneme, že jsme pozavírali všechny ty místnosti, a navrch zapomeneme, že jsme zapomněli.
  8. Bezstarostnost a riziko: Když jsme malí, skočíme do bazénu bez ohledu na to, kolik je v něm vody. Buď to uplaveme, nebo se utopíme. Do třicítky se nám ale stanou dvě důležité věci, které ovlivní zbytek našich životů: 1. Začneme si být vědomi sebe sama a toho, jak přemýšlíme. 2. V naší nově získané dospělosti začneme přemýšlet dospělým způsobem. Bezstarostnost a riskování však nejsou kompatibilní s dospělostí. Strach převáží nad odvahou a riziko se tak stane něčím, čemu se budeme ve velké míře do smrti vyhýbat.
  9. Zlatý Buddha: Psal se rok 1957. V severním Thajsku se měla stavět silnice v místě, kde odpradávna stával obrovský hliněný Buddha. Mniši z tamního kláštera dostali za úkol tuto vzácnou sochu přemístit. Věci se daly do pohybu a socha se začala stěhovat. Bohužel najednou se v soše objevila prasklina. Překvapení mniši zjistili, že se v prasklině něco blýská. Přivolaní archeologové po určité době zkoumání zjistili, že uvnitř se skrývá obrovský zlatý Buddha, největší na světě. Před zhruba 700 lety ho mniši z nedalekého kláštera pokryli hlínou, aby ho uchránili před blížící se barmskou armádou… Myslím, že tento příběh může být geniální metaforou pro každého z nás. Každý v sobě máme obrovského zlatého Buddhu oplácaného mnoha vrstvami strachu, nejistoty, přetvářky, předvádění se. Být si vědom zlata uvnitř nám může pomoci hromadu toho bahna setřást. Více zde.
  10. Kdo je důležitější: Děti, zenoví mistři a jiní spirituálně zdatní jedinci, často i velmi staří lidé, kterým se podařilo prohlédnout iluzi života a zmoudřet, mají jednu věc společnou: Nemají potřebu se porovnávat, soutěžit, vytahovat, bránit, útočit anebo jinak vyživovat své falešné já. Nebudují svou osobní důležitost, protože chápou (nebo spíše cítí), že jsou součástí celku. Třeba tak jako kapka je součástí moře, paprsek slunce, vlas účesu nebo list koruny stromu. Představte si, že by jedna kapka soupeřila s druhou o to, kdo má lepší vzdělání, více titulů, lepší pozici, dražší auto a bydlení, krásnější manželku nebo úspěšnější firmu. Nebylo by to komické? Přesně tak ale žije 99 % lidí okolo nás. Sebekriticky ovšem musím přiznat, že stále jednou nohou patřím mezi tu masu lidí, jejichž život řídí ego.

V lidském životě jsou pouze dvě období, kdy jsme 100% svobodní. V raném dětství, a pak po osmdesátce (či spíše devadesátce), kdy začínáme ztrácet tzv. zábrany.

Asi všichni víme, že člověk patří mezi druhy, které žijí v tlupě, stádu, hejnu či jiném společenství. Nejhorší věcí, která se může členovi podobné skupinky stát, je vyloučení. Tento trest se v minulosti rovnal trestu smrti. Léta evoluce nám následkem toho vyryla do mozku potřebu sounáležitosti a přijetí ostatními. Za uspokojení této potřeby jsme tak ochotni vyměnit mnohé. Překvapivě však velmi často dáváme víc, než druzí požadují. A tak by mnozí v tomto ohledu mohli sundat nohu z pomyslné brzdy a být více sami sebou.

Jinak si myslím, že v lidském životě jsou pouze dvě období, kdy jsme 100% svobodní. Prvních několik měsíců po narození, částečně možná i v raném dětství, a pak často po osmdesátce (či spíše devadesátce), kdy začínáme ztrácet tzv. zábrany. Po zbytek života do určité míry regulujeme mnohé pudy a vášně právě proto, aby nás ostatní v tlupě přijali.

Snad vám těchto 10 paralel pomůže k zamyšlení nad rovnováhou mezi vaší přirozenou podstatou a snahou přizpůsobit se normám společnosti, ve které žijeme.